Jak jste se narodili?

Jako malá jsem se své maminky často ptala, jaký byl její nejšťastnější den v životě. Její odpověď se v průběhu let nezměnila ani o milimetr: „Když jste se vy s Aničkou (moje drahá sestra) narodily“. Dlouho jsem ji podezřívala z toho, že přehání, aby mě potěšila. V dětství jsem si představovala, že musela být určitě nejšťastnější, když dostala k narozeninám třípatrový dort a vlastní kočárek a panenku. Během puberty jsem si zase byla jistá, že nejšťastnější musela být, když se ve čtrnácti šíleně zamilovala do mého táty a ten jí poprvé brnkal cosi na kytaru v tichu opuštěného zarostlého koupaliště v Brumovicích. Pak jsem si pár let vyvozovala z výrazu její tváře z fotky z promocí, že TO musel být ten nejšťastnější den, dostudovala náročnou germanistiku, se řvoucím děckem na krku.

Když se mi narodil první syn, byla u toho jako zázrakem pouze moje porodní asistentka a můj muž. Nikdy nezapomenu na ten zvláštní pocit, který vás zavalí, když máte štěstí a neutrpíte během porodu žádná velká zranění, ten pocit nikdy před tím nepoznaného štěstí. Ležela jsem tam tehdy před devíti lety vedle toho malého člověka, kterého jsem si několik měsíců představovala a nedokázala jsem z něj spustit oči. Dokonce jsem se ptala své porodní asistentky Zuzany, jestli je to normální, že se na něj už tři hodiny dívám. Ona se tenkrát něžně sehnula ne ke mně, ale k mému synovi a řekla mu: „A co by tak ta máma chtěla asi jinýho dělat…?“ Pak jsme oba spokojeně usnuli.

Moje maminka si na mé narození nevzpomíná už zdaleka v takovém detailu jako já na své porody. Je to také už 37 let a já se prý narodila bleskurychle, asi za tři hodiny od prvního signálu, že chci na svět. Porodnice v roce 1983 povětšinou nebyly místem, kde by si člověk mohl něco vymiňovat. Většina dětí v těchto časech byla odnášena po porodu daleko od maminek, tátové děti viděli až po pár dnech a nikdo se moc nad tím, co to s dětmi a jejich rodiči dělá, nezamýšlel. Já měla ale tenkrát 27. března 1983 v porodnici v Hustopečích obrovské štěstí. Nevím, proč se tak stalo, ale svým narozením jsem se vešla do jakéhosi jihomoravského experimentu, při kterém se děti maminkám neodnášely. Pokrokový přístup, který jistě změnil životy mnoha maminek a jejich dětí narozených tenkrát v hustopečské porodnici, bohužel ani po 37 letech není v naší zemi samozřejmostí. Možná byl někdo z tehdejších místních lékařů na stáži v zahraničí, kde mu vysvětlili, jak moc je kontakt dětí a jejich matek v prvních hodinách a dnech po porodu prospěšný. Možná si přečetl nějakou modrou knihu, která ho o tomto staronovém postupu přesvědčila. Možná prostě jen někdo použil intuici a zdravý selský rozum.

Vždycky jsem ten svůj porodní příběh ráda poslouchala. „Bylo to hrozně rychlý, pak tě jen změřili, zvážili a přinesli zpátky a už jsem se tě nezbavila,“ směje se vždycky moje máma. Já mám už léta chuť najít ty, kdo tenkrát o této laskavé praxi hustopečské porodnice rozhodli, a poděkovat jim za to, že mi tím umožnili tak krásný příchod na svět. A spolu s tím poděkovat všem ostatním, kdo tak činí dodnes.